Postindustriální krajina Česka

Poloha: PIK Přebuzsko se nachází v západní části Krušných hor poblíž německých hranic. Centrem PIK je horská obec Přebuz (má statut města) s blízkým okolím. Obec se nachází v polovině vzdálenosti mezi městy Kraslice a Nejdek. PIK Přebuz je odrazem dlouhé historie těžby barevných rud, zde stříbra a cínu. Území PIK tvoří plocha poddolovaného území.

Přírodní poměry: Z geomorfologického pohledu patří sledované území PIK do okrsku Přebuzská hornatina, jež je součástí celku Krušné hory (oblast Krušnohorská hornatina). Většina řešeného území PIK je budována granitovými tělesy z doby svrchního karbonu, vrcholové partie tvoří biotitický granit, místy kvartérní deluviální (svahové) sedimenty. Významným prvkem zdejší krajiny jsou rašeliniště. Vyskytují se v celém okolí obce, výrazně dominují severně (Přebuzské vřesoviště, Velké jeřábí jezero) a severovýchodně (Velký močál) od obce – již mimo PIK. Přítomnost rašelinišť byla jedním z hlavních důvodů ochrany zdejší krajiny – od r. 1992 je zde přírodní park (původně již od r. 1978 tzv. klidová oblast) o rozloze 9 859 ha. Celé území PIK (mimo intravilánu) je zařazeno i mezi evropsky významné lokality (Krušnohorské plató). Díky vertikální členitosti i samotné poloze oblasti spadá Přebuzsko do velmi chladné klimatické oblasti (srážky do 1000 mm/rok, T_a do 5 °C), čemuž odpovídá i fytogeografická oblast Českého oreofytika (okrsek Krušné hory), tj. chladnomilné květeny. Potenciální přirozenou vegetací jsou hlavně podmáčené rohozcové smrčiny, které jsou navázány na rašeliniště. V současnosti je velká většina území PIK zalesněna, pouze na území vlastní obce Přebuz a bezprostředně navazujících pozemků jde v menší míře o zastavěné území a více o trvalé travní porosty.

Historický vývoj PIK: Počátky osídlení Přebuzi a okolí lze ztotožnit s objevy cínové rudy a počátky její těžby. Bohatá naleziště v celé oblasti znamenala výrazný rozvoj i pro samotnou obec, která se přibližně v polovině 16. století stala městem (tzv. horním městem – r. 1553 – blíže např. Kotěšovec, 2011). S rozšířením hlubinné metody dolování lze pozorovat i začátek trvalého osídlení území obce. Druhá etapa rozvoje oblasti spadá do počátku 17. století, kdy se poprvé na světě v Sasku a Česku objevily pocínované železné plechy (továrna v blízké Rotavě – viz PIK č. 103). Po skončení třicetileté války zde vznikly problémy – emigrace havířů do Saska z náboženských důvodů, ale také začínající nerentabilnost těžby, mj. pro nedostatek dřeva a nutnost neustále čerpat důlní vodu. To vedlo k ukončení těžby rud v Přebuzi v prvních dekádách 19. století. Namísto toho zde Kotěšovec (2011) uvádí výrobu ledku a kyseliny sírové a rovněž těžbu burelu. Podnikavost místních lidí však po krizi vyústila v nové aktivity – např. šlo o těžbu rašeliny, využívané jako domácí palivo, a to až do 30. let 20. století nebo o „tradiční horské činnosti“ krajkářství a perleťářství. To se projevilo v populačním růstu, kdy v Přebuzi až do druhé světové války žilo přes 2,5 tis. obyvatel, kteří úzce spolupracovali s Německem (Carlsfeld, cca 5 km severně).

Přes částečnou snahu o obnovení těžby cínové rudy na počátku 20. století (blíže na www.hornictvi.info), lze za třetí etapu rozvoje těžby označit až období druhé světové války. Německo obnovilo hlubinnou těžbu cínových rud, přičemž v dolech pracovali váleční zajatci, umístění ve zdejších pracovních táborech (mimo PIK). Díky novým metodám zpracování rudy byly získávány i arsenové koncentráty. Po druhé světové válce došlo k masivnímu vysídlení obyvatel, což znamenalo téměř zánik obce (v r. 1950 měla Přebuz jen 163 obyvatel). Současně byly závody převedeny pod příbramský podnik Rudné doly. Tento podnik pak místní doly v r. 1975 zatopil z důvodu neekonomické těžby (Kotěšovec, 2011).

Tabulka: Základní vlastnosti postindustriální krajiny Přebuzsko

Současné problémy:

Současný stav zájmového území Přebuzska lze charakterizovat jako „neindustriální“, obec dnes plní pouze obytnou funkci s drobnými službami pro turisty (penzion s restaurací), přičemž samotný počet trvale bydlících obyvatel je extrémně nízký – k 1. 1. 2011 zde žilo pouze 81 obyvatel. Počet přítomného obyvatelstva navyšují pravidelně jen „trvalí“ rekreanti. I přesto má obec statut města, který jí byl navrácen v r. 2007. V samotné obci není po předchozí – zejména důlní – činnosti prakticky žádná stopa. V bezprostředním okolí obce je možné najít především řadu důlních odvalů a dalších drobných úprav krajiny jako důsledky někdejší těžby – týká se to jak oblasti Vlčí hory východně tak Čertovy hory západně od obce. Nejvýznamnějším dokladem předchozího využívání krajiny, která se nachází ve sledovaném území PIK, je areál bývalého dolu Otto. Ten se nachází jihozápadně od Přebuzi, přibližně 400 m od intravilánu obce. Prostor dolu Otto byl místem posledního pokusu o obnovení těžby, který se uskutečnil po první světové válce formou spojení místních dolů. I přesto, že jde o nejvýznamnější pozůstatek po těžbě v Přebuzi, je stav areálu velmi špatný. Jde prakticky o rozvaliny bývalých hornických budov, rozpadající se kostru věže hlavní šachty a odkrývky povrchové těžby. Za současný největší problém obce ovšem lze považovat nutnost stabilizace počtu obyvatel i s ohledem na průměrný věk zdejší populace, který dosahuje téměř 50 let. Jako možné budoucí východisko pro tuto postindustriální krajinu lze vidět rozvoj měkkých forem turistiky – obec leží na lyžařské magistrále a jsou zde upravované tratě, v létě je významným cílem cykloturistiky, a to i přeshraniční. Pro obě turistické sezony by proto bylo možné uvažovat s hlubším propojením krajiny s historií (nejen těžby) ve formě specifických naučných stezek a především skrze přeshraniční spolupráci (obnovení aktivit s obcí Carlsfeld v Německu). Využití přitom i částečně dochovaného areálu dolu Otto se zdá být možné jen částečně. Na rozvoj turistiky ve zdejší oblasti jsou však názory rozporné – jisté obavy vyjádřil např. bývalý starosta obce – blíže na tematickém portále „Znovuobjevené Krušnohoří“ (http://www.znkr.cz/obec/50-prebuz/, www.hornictvi.info)                                                     tk