Zadavatel projektu: Jméno příjmení
Poloha: Postindustriální krajina Mikulovicko se nachází v severní části Olomouckého kraje, v okrese Jeseník. Území tvoří dvě správní a administrativní jednotky – obec Mikulovice a město Zlaté Hory s místní částí Ondřejovice. Mikulovice mají statut obce a tvoří důležité sídlo na státní silnici I/44 ve směru Mohelnice – Šumperk – Jeseník – Mikulovice – státní hranice s Polskem Obec se skládá ze tří katastrálních území – Mikulovice u Jeseníka, Kolnovice a Široký Brod. Správní hranice obce tvoří v severní části také státní hranici s Polskou republikou (gmina Głuchołazy). Komunikační síť doplňuje trať č. 292 (Šumperk – Jeseník – Mikulovice – Jindřichov ve Slezsku – Krnov). Zvláštností trati je její průběh v délce 25,81 km územím Polské republiky přes město Głuchołazy. V roce 1896 byla dokončena stavba železnice na úseku Mikulovice – Zlaté Hory (trať č. 297). Na katastrálním území osady Salisov (místní část osady Ondřejovice, jež náležejí pod město Zlaté Hory) se nachází bývalý vojenský areál Muna.
Přírodní poměry: Z jižní části je oblast Mikulovicka ovlivněna dvěma geomorfologickými celky – na západě Rychlebskými horami, podcelkem Sokolského hřbetu a na východě Zlatohorskou pahorkatinou, konkrétně podcelkem Rejvízské hornatiny. Dominantu oblasti tvoří vrch Strážisko (610 m n. m.) jižně od obce. V okolí Mikulovic a Salisova jsou patrné stopy severském sálském zalednění (před 230 až 170 tisíci lety) jako důsledky činnosti pevninského ledovce v období kvartéru (Macoun, et al., 1965). Důsledkem působení pevninského ledovce vznikaly glacigenní sedimenty – typickými horninami jsou skandinávské proterozoické žuly rapakivi s červenými živci z Alandského souostroví a jihozápadního Finska, různé typy švédských a baltských granitů atp. V okolí Salisova se vyskytují valouny finské žuly rapakivi. Zájmové území leží v povodí Odry, je odvodňováno řekou Bělou. Klimaticky je zájmové území Mikulovicka řazeno do mezoklimatického regionu MT2 (podle metodiky E. Quitta, Atlas podnebí Česka, 2007) s průměrnými ročními srážkami kolem 1 200 mm při průměrné roční teplotě vzduchu do 8–9 oC (tamtéž). V území PIK se nacházejí převážně kambizemě (modální a jejich slabě oglejené formy), pseudogleje na svahových hlínách, regosoly na píscích a fluvizemě v nivnách. Podle biogeografického členění ČR (Culek, et al., 1996) patří území PIK do okrsku Vidnavsko-osoblažské pahorkatiny, sousedícího s okrskem Rychlebské vrchoviny. Dominantní vegetační stupeň tvoří bučiny.
Historický vývoj PIK: Postindustriální krajina se rozkládá jižním a jihovýchodním směrem od obce Mikulovice na katastrálních územích obce Mikulovice a osady Salisov. V krajině je patrná zemědělská činnost lánového až blokového charakteru. V nejižnější části cca 0,5 km od centra obce se nachází Salisovský les, pojmenovaný podle nedaleké osady Salisov. Osada Salisov vznikla v letech 1795–1796 po obou stranách cesty vedoucí tehdy ze Zlatých Hor do Mikulovic. V roce 1896 byla dokončena stavba železnice na úseku Mikulovice–Zlaté Hory a v Salisově bylo zbudováno vlakové nádraží s vlečkou na pruskou stranu s mostem přes říčku Olešnici. Vlečka sloužila až do 90. let 20. století jako zásobovací cesta pro vojenský areál s označením „VÚ 8189 Mikulovice“ nacházející se nedaleko osady. Vojenský areál vznikl za II. světové války, jako výrobní závod munice pro německou armádu, později sloužil jako zajatecký tábor pro sovětské vojáky a následně jako sklad pro munici – odtud se také používá název areál „Muna“. V letech 1945–46 zde bylo shromážděno cca 50 tisíc Sudetských Němců a následně transportováno do Německa. V 70. a 80. letech 20. století se zde prováděly reaktivace sovětských jaderných hlavic. V areálu byly skladovány také průmyslové trhaviny a dojížděla sem pro ně civilní nákladní vozidla. Vojenský areál je cca 2 km široký, rozloha areálu je 3,9 km2 a její tvar z výšky připomíná srdce. Přístup je zajištěn od obce Mikulovice a osady Salisov asfaltovou cestou. Ze Salisova vedla také železniční vlečka do areálu, která však v dnešní době je zrušena.
Tabulka: Základní vlastnosti postindustriální krajiny Mikulovicko
Současné problémy: Dominantou jižní části postindustriální krajiny je Salisovský les, ve kterém na rozloze 3,9 km2 se nachází bývalý vojenský areál „Muna“. Armáda opustila tento areál v roce 2005 a o čtyři roky později byl areál bezúplatně převeden do majetku obce Mikulovice. Areál představuje jeden z nejvýznamnějších armádních brownfieldů na území České republiky. Území je velice zajímavé, opuštěné a tajemné, skrývá se zde mnoho staveb, starých vojenských objektů, železniční skladiště s nádražím, zastaralé techniky a přes 30 km asfaltových cest. Celý areál je v současnosti volně přístupný a obec začala postupně rozprodávat jednotlivé objekty do soukromého vlastnictví. V areálu je patrná opatrná sanace dílčích objektů, které slouží jako rekreační objekty, garáže či skladiště. Některé objekty byly věnovány různým neziskovým organizacím zabývajícím se vojenstvím (historií, technikou atd.), volnočasovými aktivitami (zážitková pedagogika, paintball atd.). V jihozápadní části areálu (směrem k Rejvízu) je místo, kde se nachází cca 7 objektů (garážového typu, cca 330 m2) ne příliš daleko od sebe (po cca 60 m). Tento prostor je postupně proměňován na lesní městečko neziskových organizací. Nejvíce objektu je ve vlastnictví hnutí Brontosaurus Jeseníky (22 objektů). V areálu lze navštívit různé festivaly multižánrové hudby, volnočasové aktivity – hry zaměřené na pedagogiku, uměleckou přípravu (Land Art), různé výtvarné programy atd.
Další informace:
http://www.mikulovice.cz/, http://salisov.unas.cz/2010/06/Ve-vojenskem-prostoru-davno-drive-a-dnes.html ll