Postindustriální krajina Česka

Poloha: Postindustriální krajina Valašskomeziříčsko se nachází v severozápadním průmyslovém okraji města Valašského Meziříčí a částečně zasahuje i do obce Lešná. Jeho osu tvoří úsek železniční tratě č. 280 ve směru na z Vlašského Meziříčí na Hranice na Moravě. Jádro zájmového území představuje areál bývalých Urxových závodů n. p., dnes DEZA, a.s., který se zabývá od 60. let 20. století zpracováním černouhelného dehtu, surového benzolu a dalších produktů z koksování uhlí.

Přírodní poměry: Geologický podklad tvoří jíly, jílovce a pískovce ždánicko-podslezské a slezské jednotky flyšového pásma Vnějších Západních Karpat, který je v nivě řeky Bečvy překryt kvartérními fluviálními sedimenty. Z geomorfologického hlediska se nachází sledované území PIK Valašskomeziříčsko ve Valašskomeziříčské kotlině, která je součástí Příborské pahorkatiny. Klimaticky je zájmové území Valašského Meziříčí řazeno do mezoklimatického regionu MT10 (podle metodiky E. Quitta, Atlas podnebí Česka, 2007) s průměrnými ročními srážkami 700 až 800 mm při průměrné roční teplotě vzduchu 8–9 ^oC (tamtéž). Půdní pokryv je tvořen převážně fluvizeměmi glejovými, které doplňují pseudogleje a kambizemě. Z hlediska vegetační stupňovitosti jde o území dubobukového vegetačního stupně s květenou odpovídající Karpatskému mezofytiku, přičemž leží na kontaktu dvou fytogeografických okresů – Moravská brána a Střední Pobečví.

Historický vývoj PIK: Jádrem území je průmyslový areál společnosti DEZA, a.s. (v severní části PIK Valašskomeziříčsko, hranicí je železniční trať č. 280). Byl postaven začátkem 60. let na ploše 140 ha pro chemickou výrobu jako n. p. Urxovy závody (se 160 m vysokým komínem – tehdy nejvyšším v českých zemích). Od roku 1963 se zde zpracovává benzol. V roce 1990 se stává akciovou společností DEZA s 1700 zaměstnanci, aby byla na konci milénia (1999) zakoupena chemicko-potravinářskou společností Agrofert. DEZA je s cca 1000 zaměstnanců jedním z nejvýznamnějších zaměstnavatelů Vsetínska. Vyrábí aromatické uhlovodíky (surový benzol – 160 000 tun ročně, surový dehet – 450 000 tun ročně). Součástí areálu je teplárna, která vyrábí teplo zejména pro vlastní průmyslový provoz, přibližně 15 % kapacity vytápí přilehlé obytné domy a další průmyslové provozy lokalizované podél ulice Hranická (zejména masný průmysl Krásno). Ve stejném areálu sídlí společnost CS Cabot, s.r.o. vyrábějící saze pro výrobu pneumatik a technické pryže (částečně vlastněno společností DEZA). Průmyslový areál v jižní části sledovaného území (jižně od železniční trati č. 280) je využíván mnoha průmyslovými provozy, částečně pro výrobu, částečně pro skladování. V areálu podél ulice Hranická sídlí strojírenská firma Agropodnik, a.s. (nástupce Společného zemědělského podniku Valašské Meziříčí), kterou se zemědělstvím pojí pouze nákup, skladování a prodej průmyslových hnojiv; většinu aktivit však tvoří strojírenství (válcování profilů). Podél ulice Hranice je rovněž lokalizován masokombinát Krásno (560 zaměstnanců), který navazuje na tradici zpracování masa v regionu. Její počátky sahají do 17. století, nicméně počátky průmyslového zpracování masa ve Valašském Meziříčí jsou patrné od konce 19. století, kdy zde byla zahájena výstavba družstevních jatek. Po znárodnění provozu po 2. světové válce zde byly vybudovány rozsáhlé objekty mrazíren (1955) a masokombinátu (1964). Po privatizaci továrny na začátku 90. let 20. století funguje jako nejdříve společnost s ručením omezeným, později (od 2004) jako akciová společnost. V jižní části areálu navazují na strojírenskou tradici například firma Posad Steel a jiné. Je možné konstatovat, že majorita průmyslu Valašského Meziříčí je lokalizována na katastrálním území Krásno nad Bečvou (do 20. let 20. století samostatné město), kde se od poloviny 19. století rozvíjí sklářství, strojírenství, koželužství, textilnictví, výroba keramiky či klobouků, zatímco na území tehdejšího Valašského Meziříčí šlo spíše o zakládání středních škol pro potřeby rozvíjejícího se průmyslu (například škola Spolku katolických tovaryšů, škola pro zpracování dřeva, později i textilnictví – v roce 1908 zde byla založena první gobelínová škola v českých zemích). Po 2. světové válce se průmysl města orientoval výrazně na chemický a sklářský průmysl (viz výše). Významným fenoménem Valašského Meziříčí je i sklářství. Sklárny zde zřídil v roce 1855 v Krásně nad Bečvou majitel valašskomeziříčského panství hrabě Evžen Kinský. Rozvoj místního sklářství je však až do 30. let 20. století spojen s rodinou Reichů, která zde vedle dvou pecí provozovala i brusírnu skla. Vyráběla se zde především dekorovaná osvětlovací skla. Po znárodnění se zde vedle skla osvětlovacího začíná vyrábět i technické sklo, od 60. let pak i baňky do televizorů. Po privatizaci začátkem 90. let byly výroby odděleny do soukromých firem – Lares, s.r.o. (osvětlovací sklo – v konkurzu od 2002), STV Glass, a.s. (baňky do televizorů). Dnes je areál v majetku společnosti Krasspol, a.s., která areál po zkrachovalé sklárně dále pronajímá, v tradici sklářství ve městě pokračuje nadnárodní společnost Schott, která podniká v areálu podél ulice Zašovská mimo sledovanou PIK.

Tabulka: Základní vlastnosti postindustriální krajiny Valašskomeziříčsko

Současné problémy:

Současné problémy sledované PIK souvisí zejména se situací zanedbaného areálu bývalých skláren, který je pravděpodobně v podloží kontaminován. Dále jsou problém kontaminace spojené s chemickým provozem DEZA a Cabot a souvisejí emise vypouštěné do ovzduší.

Další informace:  

http://www.valasskemezirici.cz/  

                                                                                                                                                   sm