Postindustriální krajina Česka

Poloha: PIK zahrnuje území vymezené na JV Z okolím města Velké Opatovice s přilehlými obcemi (Bělá u Jevíčka, Korbelova Lhota a Brťov) a na SZ okolím obce Březina (Šnekov, Janůvky a v. okraj Slatiny). Důvodem vymezení PIK se stala těžba žáruvzdorných surovin a hnědého uhlí. K pozůstatkům ukončené těžby náleží dobývací území s poddolováním a kontaminovanými místy. 

Přírodní poměry: PIK má nápadné uspořádání reliéfu, v němž důležitou úlohu hrají čela hřbetů, tzv. kuest, vymezující sníženiny. Nejstaršími geologickými útvary jsou dvě permské brázdy – boskovická na V a podorlická na Z, tvořící morfologické sníženiny s limnickými sedimenty – pískovci a slepenci. Boskovická brázda do PIK zasahuje spíše okrajově. Blízké sousedství obou brázd budují svrchnokřídové sedimenty české křídové tabule. V souvrstvích sladkovodního cenomanu u Březiny a Velkých Opatovic jsou až několik metrů mocné polohy jílovců, z nichž se vypalují lupky a šamotové zboží, místy i sloje hnědého uhlí (Houzar, 2002). Ve stavbě čel hrástí se uplatňují pískovce a jílovce turonu i sladkovodního cenomanu s hnědouhelnými slojemi, těženými u Bělé u Jevíčka. Základ krajiny tvoří tři geomorfologické celky: Východočeská tabule zastoupená Hřebečovským hřbetem na Z, Podorlická pahorkatina zastoupená Moravskotřebovskou pahorkatinou ve střední části a Boskovická brázda s Malou Hanou na V. Jádro PIK spočívá v Moravskotřebovské pahorkatině a její nejnižší části, kterou je Moravskotřebovská kotlina, omezené na Z i V okrajovými kuestami Hřebečovského hřbetu a Malonínské vrchoviny (Hrádek, 2002). Složitost geologické a geomorfologické stavby odráží i říční síť povodí Jevíčky, přítoku Třebůvky. Oproti lomenému průběhu Třebůvky, má povodí Jevíčky vějířovitý tvar. PIK leží na rozhraní mírně teplé a chladné oblasti s průměrným úhrnem srážek do 600 mm/rok a s půdami typu kambizemí s potenciálními porosty 2. až 4. vegetačního stupně.

Historický vývoj PIK: První zmínky o těžbě na Velkoopatovicku pocházejí z roku 1666. Nejprve se těžily kyzové břidlice, později i cenomanské uhlí. Do roku 1852 se na Velkoopatovicku těžilo jen povrchově. Po r. 1852 byla zahájena důlní těžba žáruvzdorných jílovců v březinské pánvi. Z od Březiny vznikla řada dolů. Kutací právo zde získalo těžařstvo „Gesner&Pohl und Komp“. Dobývalo se hnědé uhlí, žáruvzdorné jílovce a vypaloval lupek. Hlavním odběratelem kusového jílu pro výrobu žárovzdorných výrobků byly ostravské hutě. V roce 1892 firma "Gessner a Pohl" postavila ve Velkých Opatovicích v blízkosti nové železniční tratě spojující od roku 1889 Velké Opatovice s Chornicemi továrnu na žáruvzdorné výrobky.  Nevelká šamotka se svého času stala největším výrobcem žáruvzdorného zboží ve střední Evropě a přispěla k rozvoji Velkých Opatovic. Jiným velkým těžařstvím žáruvzdorných surovin na Březině byly „Knížecí Liechtensteinské uhelné a jílové závody“, které na Březině otevřely v r. 1936 důl Anna a 1937 důl Prokop. Vytěžený materiál se zpracovával v pecích u Březiny, Janůvek a zejména Mladějova. Od roku 1950 byla znárodněná opatovická firma známa jako Moravské šamotové a lupkové závody Velké Opatovice (MŠLZ) s provozy ve Velkých Opatovicích, Janůvkách, Březině, Roubanině a dalších místech. V Z okolí Březiny na úpatí Hřebečovského hřbetu se od roku 1961 začalo s povrchovou těžbou ve dvou etážových dolech. Aby bylo možné těžbu dále rozšiřovat bylo v roce 1970 provedeno rozsáhlé odlesnění svahů.

Tabulka: Základní vlastnosti postindustriální krajiny Velkoopatovicka

Současné problémy: Závod ve Velkých Opatovicích byl rozšířen v letech 1960–1965 o nový provoz, pro který se vžil název "Nová šamotka". Původní závod byl od té doby nazýván "Stará šamotka". Touto dostavbou se stal opatovický závod největším producentem šamotového zboží ve střední Evropě. V roce 1991 se MŠLZ staly členem mezinárodní skupiny Preiss-Daimler Group s názvem P-D Refractories CZ a.s., se závody Velké Opatovice, Březinka a Březina. Závod Březinka, ležící jen těsně za hranicemi PIK, vznikl v r. 1961 a v r. 1965 byl sloučen se závodem Březina. Sem se soustředila hlavní těžba a zde začala ražba štoly k ložisku jílů. Později se začalo těžit povrchově a vytěžené prostory byly využity k ukládání odpadu. V říjnu 2009 byl hlubinný důl Březinka dotěžen a tak po 157 letech na Velkoopatovicku hlubinná těžba skončila a pokračovala jen těžba povrchová. Skládka Březinka, provozovaná od roku 1992, byla v roce 2009 kapacitně zaplněna a začala její rekultivace. V sousedství byla otevřena skládka II s životností cca do roku 2030 a skládka I byla rekultivována. Těžba na Březině byla ukončena na počátku 90. let, kdy byly velké povrchové doly Prokop a Anna opuštěny. Přistoupilo se k rekultivacím těžebních ploch podle plánů rekultivací z l. 1977–1986. V roce 1986 bylo lesní půdě vráceno 25 ha a v r. 1999 dalších 120 ha. Část dolu Anna zůstala zatopená, důl však zcela opuštěn nebyl. Závod se stal úpravárenským provozem. V šachtových pecích se zde vypaluje žáruvzdorný jíl vytěžený v lomu Březinka. Kromě rekultivovaných etážových lomů u Březiny, Slatiny, Janůvek, jejich odvalů a hald hlušiny a části budov jsou stopy po dávné i novější těžbě již málo patrné. Stará šamotka s historickými pecemi ve Velkých Opatovicích je, i když jde o starý závod, stále v provozu.

Další informace:

P-D Refractories CZ, a.s. (http://www.mslz.cz)

HOUZAR, S. (2002): Geologie a mineralogie Moravskotřebovska a Svitavska. In.: Nekuda, V. (red.): Vlastivěda Moravská, Muzejní a vlastivědná společnost v Brně, Brno, s. 9–21.

HRÁDEK, M. (2002):  Reliéf Moravskotřebovska a Svitavska. In.: Nekuda, V. (red.): Moravskotřebovsko, Svitavsko. Brno, s. 22–56.

                                                                                                                                                  Mh