Postindustriální krajina Česka

Poloha: Břaská PIK se nachází severovýchodně od Plzně ve směru na Středočeský kraj a hlavní město Prahu. Jejím centrem je obec Břasy, jejíž rozvoj byl v minulosti úzce spjat s těžbou černého uhlí, které se zde dobývalo povrchovým způsobem. Území PIK je tvořeno vlastním vytěženým územím, který byl později využit v některých případech pro lokalizaci skládek. Vlastní těžba se odehrávala v břaské uhelné pánvi v prostoru mezi Vranovicemi a Stupněm na ploše kolem 2 km². Těžba probíhala s velmi různou intenzitou v období od počátku 17. století až do roku 1969.  

Přírodní poměry: Z geomorfologického hlediska náleží sledované území PIK do okrsku Radnické vrchoviny – jde o zvlněný reliéf s výskytem antropogenních tvarů po povrchové těžbě uhlí. Geologicky je území součástí radnické karbonské pánve, kterou tvoří soustava příkopových propadlin převážně SSZ–JJV směrů, vyplněná usazeninami kladenského souvrství a v menší míře přímo u Břas i souvrství týneckého. Radnické souslojí jsou v Břaské pánvi členěna na dvě menší sloje: (a) spodní slojí tvořenou břidličnatým černým uhlím o celkové mocnosti přibližně 4 m a (b) svrchní slojí, která vznikala v době zaklesávání pánve, a proto zde dosahuje neobvyklé mocnosti až 14 m. Území je odvodňováno menšími toky přímo do řeky Berounky západně od PIK. Klimaticky je zájmové území Břaska řazeno mezi klimatické regiony MT11 (podle metodiky E. Quitta, Atlas podnebí Česka, 2007) s průměrnými ročními srážkami kolem 500 mm při průměrné roční teplotě vzduchu do 8 ^oC (tamtéž).  Půdní pokryv, který reflektuje geologické a klimatické poměry, tvoří převážně modální a luvické kambizemě, z části oglejené. Z hlediska vegetačních stupňů jde o území na pomezí bukovodubového a dubovobukového vegetačního stupně. V rámci fytogeografického členění území Břaské PIK náleží do fytogeografického obvodu Českomoravské mezofytikum a fytogeografického okresu Křivoklátsko.

Historický vývoj PIK: Je úzce spojen v této lokalitě s povrchovou těžbou kamenného uhlí. Uhlí v okolí Břas bylo pravděpodobně známo a vybíráno již v dávných dobách, protože zde na některých lokalitách uhlí vycházelo téměř na povrch, bylo kryto jen ornicí. První písemné zprávy o těžbě se vztahují již k počátku 17. století. Ovšem dolování v rozsáhlejším měřítku na výchozech uhelné pánve přímo v Břasích zahájil hrabě Kašpar Šternberk na konci 18. století. Těžba v tehdejší době byla založena ještě na velmi primitivních metodách – např. v Břasích existovaly šachty Aloisie, Tříkrálka, Terezka, Klementka, Matylda a Flora, ze kterých se uhlí na povrch transportovalo žentoury poháněnými párem koní.  Největším a nejhlubším dolem v této době byla šachta Matylda na Radnicku. Zvýšení intenzity těžby bylo v následujícím období dosaženo díky zavedení metod spjatých s průmyslovou revolucí (první parní stroj začal být využíván na dole Klementina v roce 1844). Zatímco v roce 1855 zde bylo vytěženo celkem 1 210 000 vídeňských centů uhlí, tak v roce 1863 bylo toto množství již dvojnásobné. Dalšímu růstu těžby napomohlo i vybudování úzkokolejné koňské dráhy z Břas do Stupna v roce 1865 – tehdy těžba uhlí dosáhla již 2 623 881 vídeňských centů uhlí. Břaská pánev proslula jedinečnou zvláštností – povrchovou těžbou kamenného uhlí. Od severu k jihu v ní tak pozorovat navážku i jámy po těchto odklizech: Kristián, Eleonora, Cecilie, Klementka, Vranovské odklizy, Florentina, Vrbenský odkliz a Terezie. Kromě toho zde byly ještě velké povrchové doly Caspar a Francisci. O povrchové těžbě svědčí i záznam z inspekční návštěvy horního komisaře Titla z Plzně v dolovacím deníku z roku 1878: „Doly jsou otevřené strojovými a vrátkovými šachtami. Uhlí se v nich dobývá povrchově, lomy jsou otevřené…“. Těžba uhlí iniciovala zakládání dalších výrob. V rámci studovaného území se například vyráběla kyselina sírová (tzv. oleum) a některé další chemikálie a hnojiva. Dále zde byly v provozu sklárny, hutě a další průmyslová výroby. Například v Radnicích působily mezi válkami dvě sklárny a dva pivovary. Těžba uhlí probíhala ve studovaném území i v průběhu 20. století, ovšem postupně docházelo – v důsledku vyčerpávání těžitelných zásob uhlí – ke snižování těžby. Poslední důl přímo u Břas byl uzavřen v roce 1969, u Radnic v roce 1986. Vytěžené jámy na povrchu byly na mnoha místech sekundárně využity jako skládky. 

Tabulka: Základní vlastnosti postindustriální krajiny Břasko

Současné problémy: Břaská PIK vykazuje již převážně postindustriální charakter, neboť většina průmyslových výrob zde zanikla s koncem těžby uhlí. Na území vlastní obce Břasy byla funkce výrobní zčásti nahrazena nevýrobními funkcemi (zejména obytnou). Došlo zde i k určitému rozvoji sektoru služeb, který ovšem nedokázal kompenzovat předchozí úbytek výrobních aktivit. To lze dobře dokumentovat na vývoji počtu obyvatel – zatímco v druhé polovině 19. století se počet obyvatel Břas zvýšil z hodnoty 4098 (rok 1869) až na úroveň 5275 (1890), tak v průběhu 20. století počet obyvatel naopak soustavně klesal z hodnoty 4845 (1900) na úroveň 2.033 (2001).  V prvním desetiletí 21. století však počet obyvatel Břas začal opět růst (na úroveň 2203 k 1. 1. 2011), což bylo ovlivněno suburbanizačními procesy odehrávajícími se v širším zázemí Plzeňské aglomerace. Někdejší intenzivní těžbu uhlí v podobě zbytků slojí tak lze vysledovat již pouze v některých lokalitách (např. na přírodní památce Bašta).

Další informace:

http://www.zdarbuh.cz/reviry/zud-reviry/braska-panev/

http://www.kbi.zcu.cz/studium/geo/frvs/www_frvs/06_kar/Kar_ex03.htm

                       pk