Postindustriální krajina Česka

Poloha: Postindustriální krajina Kladensko sestává ze dvou částí a byla vymezena na základě rozsahu zdejších poddolovaných území, která vznikla v souvislosti s těžbou černého uhlí. Tato poddolovaná území byla spojena v jeden celek, od kterého bylo odděleno území obce Kladno, tj. všech sedm katastrálních území jejích jednotlivých částí, Dubí, Hnidous, Kročehlav, Motyčína, Rozdělova, Vrapic a samotného Kladna. Území Kladna tedy není její součástí. Postindustriální krajina Kladenska, tak jak byla vymezena, ve směru od západu k východu, začíná na území Nového Strašecí na okrese Rakovník a pokračuje přes Stochov k Tuchlovicím a Kamenným Žehrovicím, kde se stáčí k severu a poté k východu. Zde na území obcí Libušín, Vinařice, Pchery a Brandýsek tak vytváří oblouk, který na západě a severu lemuje území Kladna. Od Brandýska pokračuje dvěma výběžky, z nichž jeden směřuje k jihovýchodu do Buštěhradu, kde končí, a druhý směřuje k severovýchodu ke Zvoleněvsi, Kamennému Mostu a Neuměřicím, kde končí.

Přírodní poměry: Z geomorfologického hlediska se Kladensko nachází při severním okraji Poberounské subprovincie, resp. Brdské oblasti, na styku tří celků. Východní část (Kladno a jeho severní a východní okolí) představuje Pražská plošina, resp. její podcelek Kladenská tabule. Od jihozápadu sem (k Tuchlovicím a Kamenným Žehrovicím) zasahuje Křivoklátská vrchovina svým podcelkem Lánskou pahorkatinou a od severozápadu (k Novému Strašecí a Stochovu) celek Džbán svým podcelkem Řevničovskou pahorkatinou. Území se nachází v povodí dvou levostranných přítoků Vltavy, a to Berounky a Zákolanského potoka. Kladensko zasahuje (podle metodiky E. Quitta, Atlas podnebí Česka, 2007) do tří klimatických oblastí, mírně teplé MT7, mírně teplé MT11 a teplé T2. Průměrné roční srážky se pohybují většinou v intervalu 500 až 550 mm a průměrná roční teplota vzduchu je v západní části 7 až 8 °C a ve východní 8 až 9 °C (tamtéž). Půdní pokryv tvoří, v závislosti na podloží, modální kambizemě, modální hnědozemě a luvizemě. Kladensko se nachází na rozhraní bukovodubového a dubovobukového vegetačního stupně a z hlediska fytogeografického spadá do fytogeografického obvodu České termofytikum a fytogeografického okresu v západní části Džbán a ve východní části Středočeská tabule (podokres na severovýchodě Slánská tabule a na jihovýchodě Bělohorská tabule).

Historický vývoj: Postindustriální charakter této krajiny vznikl převážně v souvislosti s těžbou černého uhlí. K významnější těžbě uhlí na Kladensku dochází až v 18. století. V roce 1772 začalo u Vrapic (dnes část Kladna) na buštěhradském panství pravidelné štolové dobývání výchozů uhelných slojí. Objev bohatých ložisek uhlí hlavní kladenské sloje v roce 1846 na katastru Kročehlav (dnes část Kladna) znamenal pak začátek následujícího velmi prudkého rozvoje kladenského revíru v druhé polovině 19. století. K rychlému rozvoji těžby uhlí na Kladensku přispěla i blízkost Prahy a její obrovská poptávka po tomto palivu. Počátkem 20. století bylo na Kladensku již 33 dolů. Mezi hlavní důlní díla, která dala vzniknout zdejší současné postindustriální krajině patřil na Kladensku důl Mayrau u Vinařic (těžil v letech 1877–1997), dále důl Schöller v Libušíně (pravidelná těžba uhlí zde probíhala 100 let, začala 15. února 1902 a skončila 30. dubna 2002), důl Max v Libušíně (těžil v letech 1892–1980), důl Tuchlovice (Jaroslav) u Tuchlovic (nejmladší důl na Kladensku vyhloubený v letech 1941–1943, měl krýt úbytek těžby z již vyčerpaných dolů, těžil do roku 2002) a na Rakovnicku důl Anna (Čs. armády) v Rynholci (těžil samostatnou malou kamenouhelnou pánev mezi Stochovem, Novým Strašecím a Rynholcem v letech 1912-1965). V 90. letech 20. století začala být těžební činnost v Kladenském kamenouhelném revíru postupně omezována. V roce 1997 byl uzavřen důl Mayrau. Jako poslední v celém revíru byly pak v roce 2002 uzavřeny doly Tuchlovice a Schöller, což znamenalo definitivní konec těžby uhlí na Kladensku.

Současné problémy: Hornickou minulost území Kladenska dnes po 9 letech od uzavření posledních dolů a ukončení těžby uhlí připomínají především haldy a ty areály bývalých dolů, kde se ještě dochovaly těžní věže, a jejichž souvislost s někdejší těžbou je tak už na první pohled zřejmá. Na Kladensku se nachází přibližně na 150 hald. Většina z nich zarostla vegetací a natolik se začlenila do krajiny a splynula se svým okolím, že se dnes od přirozených vyvýšenin příliš neliší a jejich industriální původ už není téměř znát. Pouze asi 20 hald svou velikostí, rozlehlostí, tvarem nebo výškou výrazněji ovlivnilo krajinný ráz. Na haldách, pokud nejsou rekultivovány, dochází k přirozené sukcesi rostlinných a živočišných společenstev. Haldy jsou těmito společenstvy postupně osidlovány a zarůstají nejdříve stepní vegetací, později i dřevinami. Stávají se vyhledávaným útočištěm a oázou pro řadu druhů rostlin a živočichů, a to i vzácnějších. Na haldách nacházejí vhodnější stanoviště než v okolní zemědělsky využívané krajině. Dochází tak k tomu, že z hald, na počátku čistě umělých industriálních výtvorů a pozůstatků a současně symbolů devastace krajiny, se časem stávají cenné přírodní lokality, které krajinu významně obohacují. Nejmladší haldy nacházející se u dolů, které ukončily těžbu uhlí jako poslední, jsou v současné době rekultivovány. Jednou z nich je i halda dolu v Tuchlovicích, tedy známá Tuchlovická halda. Tato halda je už na první pohled nápadná, impozantní a působivá, a to nejen svou mohutností a výškou, ale i tím, že je téměř celá holá, bez vegetace. Halda tak působí dojmem, že je stále aktivní, a že na její svahy byla právě nasypána čerstvá hlušina. Důl Tuchlovice byl přitom uzavřen už v roce 2002, tedy již před 9 roky. Je to způsobeno tím, že halda je od roku 2007 rekultivována. V rámci těchto rekultivačních prací, rozplánovaných na 7 let, je halda snižována a je měněn její celkový tvar, kdy např. hlušina z východní části haldy je přemisťována do západní části apod. Původní povrch haldy, který vznikl po ukončení těžby a ukládání hlušiny, se tak změnil. Během rekultivací tedy dochází k tomu, že na jedné straně jsou odkrývány a obnažovány starší vrstvy hlušiny a na druhé straně je zase původní povrch haldy přemístěnou hlušinou zasypáván a zakrýván. Původně tedy tato halda vypadala jinak a byla vyšší. V současné době je rekultivována i halda dolu Schöller v Libušíně. Na její rozsáhlý plochý povrch byla v nedávné době rozhrnuta zemina. Dědictvím hornické minulosti Kladenska jsou také důlní areály. Po ukončení těžby v daném místě a uzavření dotyčného dolu se z nich stávaly postindustriální lokality, které pak prodělávaly různý vývoj. Mezi největší patřily areály následujících dolů.

Důl Anna (Čs. armády) v Rynholci byl uzavřen v roce 1965. Jeho areálu dominovala těžní věž s jámovou budovou a elektrárna. Po ukončení těžby byly těžní věž i jámová budova odstraněny a v uvolněném prostoru vznikly elektroopravny Kladenského revíru. Objekt elektrárny se dodnes zachoval a je z něho typický brownfield. Dnes, 46 let po uzavření dolu, je část areálu stále využívána, sídlí zde řada firem.

Důl Tuchlovice (Jaroslav) byl uzavřen v roce 2002 jako předposlední důl na celém Kladensku. Těžba uhlí zde byla ukončena k 31. březnu 2002. Tento důl měl obzvlášť rozlehlý areál s řadou objektů (provoz úpravny, odkaliště, různé dílny, vodárna aj.). Po ukončení těžby byly všechny objekty v areálu odstraněny, stát zůstalo pouze několik budov na jeho okraji. V uvolněném prostoru byla v posledních letech postavena rozsáhlá sluneční elektrárna. Kromě toho existují plány na vybudování zcela nového průmyslového areálu v této lokalitě.

Důl Wannieck (Vaňkovka) byl uzavřen v roce 1982. Jeho areál se nachází v lesích mezi Kamennými Žehrovicemi a Libušínem na katastrálním území Kamenných Žehrovic. Dnes, po 29 letech od uzavření dolu, je areál zčásti využívaný a zčásti je brownfieldem. Ten je tvořen skupinou několika chátrajících budov, které nenašly nového uplatnění. Těžní věž a šachetní budova byly odstraněny. Důl Wannieck byl vybudován v letech 1912–1916 a až do roku 1930 sloužil pouze pro dopravu lidí a materiálu do podzemí. Důl byl pod povrchem propojen překopy se sousedními doly a uhlí, které se pod ním těžilo, bylo podzemím dopravováno na důl Schöller v Libušíně.

Důl Schöller v Libušíně byl uzavřen v roce 2002 jako úplně poslední v celém kladenském kamenouhelném revíru. Těžba uhlí zde byla ukončena k 30. dubnu 2002. V jeho areálu dodnes probíhají demolice různých objektů a budov. Nacházely se zde dvě těžní věže, z nichž jedna byla už odstraněna¨a druhá dosud stojí, stejně jako objekt elektrárny. Část areálu je využívána jako překladiště uhlí, které se sem vozí z Ostravska, Mostecka i Polska. Z elektrárny a nedalekých ubytoven se stal typický brownfield.

Důl Mayrau u Vinařic byl uzavřen v roce 1997. Ještě za provozu dolu vzniklo v jeho areálu hornické muzeum a skanzen. Expozice byly veřejnosti otevřeny v roce 1994. Dochovalo se zde unikátní těžní zařízení, dvě těžní věže, tři těžní stroje (z toho dva secesní z roku 1905) v původních strojovnách aj. Průběžná provozní a technická modernizace zde byla prováděna tak, že těžní budovy byly zachovány bez podstatnějších změn. Důl Mayrau tak dnes představuje výjimečné kulturní dědictví evropského významu.

Areály dalších dolů byly většinou už menšího rozsahu a dnes již buď neexistují, anebo slouží novému účelu. Poddolování území se místy projevilo poklesy povrchu. Rozsáhlé poklesové území vzniklo na katastru Kamenných Žehrovic. To, že toto území postupně klesá, se projevovalo hlavně za povodní na říčce Loděnici, která tudy protéká. Vybřežená voda zaplavovala přilehlé louky, z pokleslých míst ale neodtékala a zůstávala zde po povodni stát. Území má proto přiléhavý název Záplavy. Za povodně v roce 1948 bylo poddolované území opět zaplaveno a už se ho nepodařilo odvodnit. V roce 1956 zde vzniká Turyňský rybník. Jeho plocha se postupujícími poklesy neustále zvětšuje. V současné době má rozlohu zhruba 80 hektarů. Poklesy povrchu v důsledku poddolování ovlivňují i využití rybníka. Omezují zdejší rybné hospodářství a omezují i rekreační využití této vodní nádrže. S ohledem na propadající se dno nelze rybník vypustit a proto se zde nekonají ani tradiční výlovy. Zhoršuje se kvalita vody a koupání je zde tak kvůli zdravotním rizikům už dlouhodobě zakázané. Rekreační využití tohoto rybníka je tedy omezeno pouze na sportovní rybolov. Kromě postindustriálu, který po sobě zanechala těžba černého uhlí, se na Kladensku samozřejmě nachází i řada objektů a lokalit netěžebního postindustriálu. Vedle brownfieldů bývalých elektráren v Rynholci a v Libušíně, je to např. brownfield bývalého dřevařského závodu v Novém Strašecí, brownfield bývalého pivovaru v Buštěhradě aj. Reprezentantem takovéhoto postindustriálu je také Buštěhradská halda. Je to impozantní stolová hora s plochým vrcholovým povrchem a strmými svahy, které ho ohraničují. Vrcholový povrch má obdélníkový tvar s rozměry přibližně 500 metrů a 650 metrů a plochu zhruba 35 hektarů. Svahy haldy mají různou výšku, zatímco směrem k jihovýchodu k Buštěhradu jsou vysoké průměrně 20 metrů, směrem k severozápadu do údolí Dřetovického potoka jsou vysoké 60 až 70 metrů. Celá halda, tedy i se svahy, se rozkládá na území o ploše přibližně 55 hektarů. Halda vznikala postupně v průběhu 30 let v druhé polovině 20. století (od počátku 60. let do počátku 90. let) na rozhraní katastrů Buštěhradu, Stehelčevsi a Vrapic, pouhých 6 km VSV od centra Kladna. Na rozdíl od jiných hald Kladenska, Buštěhradská halda nevznikla v souvislosti s těžbou černého uhlí, ale je spojena především s činností kladenských hutí a oceláren. Není tedy tvořená důlní hlušinou, ale byla na ni ukládána hlavně struska z vysokých pecí, a také popílek z tepláren, kaly z čistíren odpadních vod a další průmyslové odpady. Ještě před 20 roky (tedy na počátku 90. let) byl povrch haldy holý, za tuto dobu se ale pokryl stepní vegetací a je dnes i řídce porostlý mladými stromy. Stepní společenstva se na jejím povrchu střídají tak, jak se střídá substrát, na kterém rostou. Na vysýchavých struskových částech haldy vyrostla pelyňková step, na navezené zemině zase vzniklo specifické ruderální společenstvo (Cílek 2002). Halda se stala útočištěm celé řady druhů rostlin a živočichů, včetně druhů vzácných. Dnes již představuje významný krajinný prvek, který podstatně obohacuje jinak jednotvárnou zemědělskou krajinu. Je docela možné, že časem se z této haldy, původně vlastně ryze industriálního produktu, stane chráněné přírodní území. Na druhé straně ale Buštěhradská halda představuje také potenciální ekologické riziko. Byl na ni totiž ukládán (jak volně, tak v sudech) i nebezpečný odpad, který obsahoval mj. olovo, zinek, kadmium i kyanidy. V případě uvolnění toxických látek by tak mohlo dojít ke kontaminaci a ohrožení jejího okolí. Nebezpečné látky ze skládky by se mohly šířit i do větších vzdáleností, např. prostřednictvím Dřetovického potoka do dolní části povodí Vltavy. Halda také představuje poměrně významný zdroj druhotných surovin, především železa, manganu aj. Zhruba před šesti roky vznikly plány haldu postupně během 18 let odtěžit a zpracovat. Narazily ale na tvrdý odpor obyvatel okolních i vzdálenějších obcí. Existují ovšem i odborné názory, že v současné době by bylo nejvhodnějším řešením haldu nerozebírat, nelikvidovat, ale ponechat ji svému přirozenému vývoji (Cílek 2009).

Tabulka: Základní vlastnosti postindustriální krajiny Kladensko

Další informace:

http://www.mestokladno.cz/

http://cs.wikipedia.org/wiki/Kladno

http://www.2zskladno.cz/kladno/

http://www.portalkladno.cz/

so