Postindustriální krajina Česka

Poloha: Sokolovsko je plošně nejrozsáhlejší PIK. Nachází se v SZ Čechách a primárně bylo vymezeno kvůli těžbě hnědého uhlí v Sokolovské pánvi, na níž později navázaly energetické nebo chemické podniky. Území lze detailněji vymezit osou SV–JZ ve směru Nová Role (SV) přes Chodov až k Habartovu (JZ). Severní hranici oblasti tvoří přibližně linie Nová Role–Oloví, jižní hranice sahá až za město Sokolov.

Přírodní poměry: Vzhledem k výrazné proměně krajiny antropogenními zásahy lze v případě geomorfologických typů hovořit o kombinaci hald, důlních sníženin či v současnosti stále otevřených dolů. Celé území patří do Sokolovské pánve. Její geologická stavba je tvořena terciérem Českého masívu, a to kombinací uhelných slojí či neogenních písků. Vývoj krajiny znamená v půdním pokryvu výskyt hlavně tzv. antropozemí (technosolů), místy i pseudoglejů. Pánevní charakter oblasti odráží i klimatické podmínky, řadící Sokolovsko do mírně teplé klimatické oblasti. Potenciální přirozenou vegetací jsou doubravy, v místech hald a dolů pak komplexní sukcesní stádia vegetace. Sokolovská pánev je samostatný fytogeografický podokres a je součástí přírodní lesní oblasti Podkrušnohorské pánve – zalesnění je však vzhledem ke stálým změnám krajiny nestabilní.

Historický vývoj PIK: Území PIK Sokolovsko je nejrozsáhlejší vymezenou postindustriální krajinou, s centrem ve městě Sokolov (není součástí PIK). Sokolov (dříve Falknov) byl ve středověku jedním ze středisek německé imigrace. Za třicetileté války bylo město značně poškozeno. Dlohou historii má i Habartov (14. století), ještě starší počátky lze nalézt v případě Chodova a Nové Role ve východní části PIK. Příznivé přírodní podmínky znamenaly populační rozšiřování obcí, doprovázené rozvojem řemesel či zemědělství – až do zahájení těžby uhlí se zde pěstoval i chmel (např. Prokop, 2001 nebo Kol. autorů, 2006).

Radikální proměna krajiny nastala s koncem 18. století a rozsáhlým nálezem uhlí a kaolinu. To se týkalo celé oblasti až k Otovicím (PIK 68). Jedna ze slojí se stala zdrojem pro výrobu kamence ve Starém Sedle – zdejší závod údajně provozoval výrobu kamence či kyseliny sírové již od 16. století (Kol. autorů, 2006). Na konci 19. století přešla těžba z hlubinné na lomovou, motorem inovací se stala rodina Starcků, kteří na Sokolovsku vybudovali rozsáhlé impérium, později rozšířené mj. o sklářskou výrobu (Prokop, 1994).

Těžbu podpořila i výstavba železnice v Sokolově a okolí v 70. letech 19. století, kdy byla postupně vybudována trať na Cheb, do Kraslic a z Nového Sedla do Lokte. Přítomnosti nerostných surovin využíval mohutně se rozvíjející průmysl, což podpořilo příliv českého obyvatelstva (rozvoj Habartova zmiňuje např. Prokop, 2001). Na druhé straně, lomová těžba postupně zlikvidovala řadu obcí či jejich částí (Starý Habartov, část Nového Sedla, okrajové části Svatavy a Sokolova). Dobývání uhlí pokračovalo prakticky nepřetržitě po celé 20. století (na konci druhé světové války byla roční těžba již 5,5 mil tun uhlí). Po válce zde pracovalo německé obyvatelstvo, vyňaté z odsunu.

Po druhé světové válce byly místní závody sjednoceny do jednoho podniku (Falknovské uhelné doly a briketárny – viz Prokop, 2001). Objevily se dokonce úvahy o zboření města (přejmenovaného v r. 1948 na Sokolov) kvůli těžbě uhlí, k čemuž však nedošlo. Neúspěšná kolektivizace zemědělství vedla k nové industrializaci a likvidaci či přemístění dalších obcí (mj. Tisová či Vřesová, kde byla od 50. let budována třídírna uhlí a elektrárna, resp. chemický kombinát). Od 70. let byly na Sokolovsku vytvářeny velkolomy (likvidace Vítkova), které vystupňovaly roční těžbu až přes hranici 20 mil. tun uhlí, což pokračovalo i v 80. letech. Na konci 80. let zaměstnávaly uhelné doly přes 15 tis. pracovníků, druhým největším zaměstnavatelem byly Chemické závody Sokolov s asi 1,5 tis. zaměstnanců, které se zabývaly výrobou akrylátů (ibid).

Rozvoj průmyslu se dotýkal i dalších středisek v oblasti, např. v Novém Sedle byl od 60. let budován sklářský průmysl, doplňující tehdy silné odvětví výroby porcelánu a těžbu kaolinu ve východní části PIK (mj. Božíčany). Na konci 80. let tak Mištera (1989) hovoří o tzv. sokolovském průmyslovém subregionu, s dominantní rolí průmyslu paliv a energetiky a na druhé straně průmyslu skla a porcelánu. Po roce 1990 značně poklesl objem těžby i výroby, došlo k rozdělení uhelného koncernu na několik částí, kromě jiného se osamostatnil palivový kombinát ve Vřesové. Obecně lze 90. léta označit za dobu restrukturalizace s pozdním příchodem zahraničních investorů (př. vstup firmy Eastman do zdejších chemických závodů).

Tabulka: Základní vlastnosti postindustriální krajiny Sokolovsko

Současné problémy: Sledované území má v současnosti stále ráz těžební krajiny i přesto, že některé dobývací prostory jsou dnes již rekultivovány – lom Michal jižně od Sokolova (dnes přírodní koupaliště) či bývalá výsypka Antonín (zalesněné území mezi Citicemi a Sokolovem) – nebo rekultivací procházejí – nejznámější z nich je bývalý důl Medard mezi Sokolovem a Habartovem, kde má vzniknout stejnojmenné jezero o rozloze téměř 500 ha s četnými atraktivitami vodní rekreace. Lze předpokládat, že uvedený projekt bude mít silně nadregionální dopad. Ve vymezeném území probíhá stále těžba ve dvou rozsáhlých prostorech u Vintířova a Nového Sedla (lom Jiří a lom Družba), prováděná firmou Sokolovská uhelná a.s. Dobýván je dosud také kaolin a keramické hlíny mezi Chodovem a Novou Rolí (centrem jsou Božíčany). V oblasti je přítomno velké množství průmyslových areálů, které jsou převážně funkční – jde tedy stále o industriální krajinu. Jako vhodné východisko k dalšímu rozvoji území se jeví postupná rekultivace oblasti, směřující k výraznému zrenovování zdejší krajiny. Tím dojde k zatraktivnění lokality pro obyvatele a k tolik nutné stabilizaci osídlení. Nespornou výhodou zatím velmi deprivované oblasti je geografická (dopravní) poloha na hlavní podkrušnohorské ose.

                                                    tk